Tvoje tabulka hiragany. Tvoje první slova.

Jak číst tabulku hiragany

Čti napříč prvním řádkem: a, i, u, e, o. Řádky níže kombinují ty samohlásky se souhláskovými zvuky. Všimni si shi, chi, tsu a fu, místo abys každý řádek vyslovoval mechanickým přidáváním stejné souhlásky. Závěrečné ん má v tabulce vlastní místo.

Začni pěti znaky. Zakryj čtení a ukazuj na ně v jiném pořadí. Pokud tvar zmizí z paměti, zkontroluj ho a vrať se k němu po jiném znaku. Nový řádek přidej, když předchozí skupina působí použitelně, ne jen proto, že jsi došel na konec sezení.

Rōmaji je startovní pomůcka, ne nahrávka japonské výslovnosti. Spoj čtení se spolehlivým audio modelem. Tohle reference ukazuje tištěné formy; při učení pořadí tahů použij referenci rukopisu.

Dakuten a handakuten: značky mění zvuk

Dva malé tahy v が se nazývají dakuten. Malý kroužek v ぱ se nazývá handakuten. Hledej ty značky jako součást znaku, místo abys poznal velký tvar a zbytek přeskočil.

Příklady tady změny uvádějí; tabulka 46 znaků výše je nezměněný základní sada. Pro plnější přehled použij tabulku Japan Foundation odkazovaný níže.

Japan Foundation: hiragana a zvukové kombinace (PDF) ↗

Malé kany a dlouhé samohlásky potřebují pozornost

Malé ゃ, ゅ nebo ょ se kombinuje s vhodným předcházejícím znakem: きゃ je kya, zatímco plná velikost きや je ki-ya. Dívej se na velikost, ne jen na tvar. V きょう patří malé ょ k き; následující う v tomhle slově prodlužuje samohlásku.

Malé っ drží nebo uzavírá následující souhláskový zvuk, jako v きって. Čti ho jako součást slova, ne jako samostatné tsu. Dlouhé samohlásky taky patří k pravopisu. Nauč se slova jako おかあさん a せんせい s audio modelem, místo aplikace jednoho tipnutého pravopisného pravidla na každý dlouhý zvuk.

Přečti šest prvních slov

Zkus každé slovo, než se podíváš na jeho Rōmaji a význam. Jsou ukázaná v hiraganě na cvičení; několik se běžně píše i kanji. Vyber dvě a najdi jejich znaky v tabulce v opačném pořadí.

Kdy přidat katakanu?

Můžeš začít malou skupinou katakany a přitom dál opakovat hiraganu. Zvuky se překrývají, ale rozpoznání je samostatný úkol. Porovnávej jeden pár najednou a pak písma cvič ve vlastních slovech. Nepotřebuješ dokonalé vybavení každé hiragany, než na menu uvidíš コーヒー.

Tři pasti, které zachyť dřív, než z nich budou zvyky

Za prvé: nenech, ať ti odpověď dodá pozice v tabulce. Poznat け po く je snazší než potkat ho samotné. Použij kontroly čtení výše a pak ukazuj na znaky v novém pořadí sám.

Za druhé: kontroluj velikost znaku. きや obsahuje dvě plnohodnotné kany; きゃ používá malé ゃ a dělá jednu staženou zvukovou jednotku. U っ velikost úplně mění práci: malé っ označuje držení souhlásky, ne samostatné tsu.

Za třetí: odděl rozpoznání tištěného znaku od jeho psaní. Ručně psané き a さ můžou vypadat méně propojeně než tištěné tvary. Když ti jde i o rukopis, drž se spolehlivého modelu tahů; kopírování siluety fontu může vytvořit divné tahy.

Desetiminutový návrat k tabulce

Věnuj dvě minuty vybavování včerejší malé skupiny bez koukání. Další tři minuty oprav nejisté znaky — tabulku zkontroluj až po pokusu. Další tři minuty věnuj několika krátkým slovům. Na konci si zvol dva tvary, které zítra při návratu poznáš.

Když ti stejný pár pořád dělá potíže, dej oba tvary vedle sebe a popiš jeden vizuální rozdíl. Pak každý vrať do slova. Porovnání ti pomůže si všimnout; další setkání ověří, jestli si pamatuješ.

• Vyber malou sadu, ke které se opravdu vrátíš.
• Při vybavování drž značky slova a délku samohlásek.
• Těžký pár zopakuj znovu až po jiném úkolu, místo abys na něj pořád zíral.

Přečti slovo bez použití pozice v tabulce

Vezmi slovo たまご, které znamená vejce. Nejdřív najdi zvlášť た, ま a ご. Poslední tvar obsahuje dakuten, takže samotné poznání こ nestačí. Řekni nebo identifikuj tři části, pak přečti celé slovo a spoj ho s významem. Tenhle malý proces ukazuje, jak se izolovaná znalost znaků mění ve čtení slovní zásoby.

Teď tři znaky zamíchej a znovu je identifikuj. Správné přečtení v původním slově může částečně záviset na tom, žes věděl, co slovo má být. Změněné pořadí kontroluje tvary přímoěji. Potom se vrať k たまご, ať cvičení skončí smysluplným jazykem, ne náhodnou sekvencí.

Na druhé slovo použij さかな, které znamená ryba. Identifikuj znaky, přečti slovo a pak porovnej znak sdílený s jinou slovní zásobou, kterou znáš. Nepřidávej mnoho slov najednou. Dva nebo tři pečlivě prohlédnuté příklady dají dost příležitostí všimnout si, jestli zaváhání způsobuje tvar, značka, nebo pozice.

Rozliš tři známé výslovnosti částic

Hiragana は se jako součást slova obvykle čte ha, ale tematická částice は se vyslovuje wa. Podobně へ je ve slovní zásobě běžně he, ale jako směrová částice se vyslovuje e. を se v použití částice objektu v začátečnických větách konvenčně vyslovuje o. Uč se je jako gramatická použití, ne jako důvody přestat věřit tabulce.

Porovnej はな, „květina“, s 私は学生です。Stejné viditelné は má ve větě jinou roli, a proto v těchto příkladech jiné čtení. Slovo はな se nestává wana jen proto, žes se naučil tematickou částici. Okolní struktura ti říká, které použití vidíš.

Nemusíš identifikovat každou částici, než začneš studium kana. Potkej pár jasných modelů a k rozdílu se vrať, až se objeví. Tabulka slov učí běžná čtení znaků; lekce vět ukazuje zvláštní gramatická použití. Oba zdroje můžou být správné a dodávat různé druhy informací.

Čti dlouhé samohlásky skrz pravopis celého slova

Hiragana nepoužívá jeden úplně jednotný pravopis pro každou dlouhou samohlásku. Známá slova zahrnují おかあさん, せんせい a きょう. Nauč se tištěnou sekvenci spolu se spolehlivou nahrávkou. Aplikovat jedno tipnuté pravopisné pravidlo na každé slovo může vytvářet chyby, které ze samotného romanizovaného překladu těžko odhalíš.

V きょう se malé ょ spojuje s き a následující う se účastní dlouhé samohlásky tohoto slova. Plnohodnotné よ by vytvořilo jinou sekvenci. Musíš dávat pozor na velikost znaku i na celý pravopis. Kartička slovní zásoby, která smaže závěrečné う, protože slovo už působí rozpoznatelně, je neúplná.

Při sebekontrole ukaž na každý psaný prvek a vysvětli jeho roli ve slově. Pak poslouchej a přečti celý tvar přirozeně. Cíl není vkládat přehnanou pauzu mezi každá kana; je pochopit, jak pravopis reprezentuje slovo, které slyšíš.

Nauč se poznat tvar ve víc než jednom vizuálním nastavení

Tištěný znak může napříč fonty vypadat trochu jinak a rukopis přidává další variaci. Začni jedním jasným modelem, ať je základní tvar stabilní. Pak porovnej druhý spolehlivý tištěný příklad nebo referenci rukopisu. Urči, které rysy zůstávají podstatné a které se se stylem mění.

Znaky jako き a さ můžou v obyčejném rukopisu vypadat méně propojeně než v některých tištěných fontech. Nepředpokládej, že okopírování obrysu fontu ti dá obvyklý pohyb tahu. Když je cílem rukopis, použij model pořadí tahů a výsledek porovnej s vhodným rukopisným příkladem.

U rozpoznávání měň nastavení umírněně: tabulka, seznam slov a krátká věta stačí. Když se znak mimo známou kartičku stane nerozpoznatelným, prohlédni rys, který se změnil. Opakované vystavení má rozpoznání rozšiřovat, ne ho víc vázat na jeden přesný obraz.

Veď malý diagnostický záznam obtížných tvarů

Vytvoř poznámku se třemi sloupci: cos viděl, cos přečetl a jaké bylo správné čtení. Krátké vysvětlení přidej jen když identifikuje zdroj chyby. „Minul jsem dakuten“ je něco jiného než „spletl jsem hlavní tvar“. Tenhle rozdíl ti říká, jestli cvičit značky, vizuální kontrast, nebo samotné slovo.

Na začátku další sezení zopakuj jen pár položek. Pak přečti čerstvé slovo s cílovým tvarem. Když se rozpoznání zlepší, položku ze speciálního seznamu odeber a nech obyčejnému čtení dodat pozdější setkání. Seznam má zůstat dost malý, aby řídil pozornost, ne aby se stal trvalým katalogem každé chyby.

Stránka zkontrolovaných znaků není konečný cíl. Skonči čtením něčeho smysluplného, byť krátkého. Děláš hiraganu dostupnou, aby budoucí pozornost mohla jít ke slovní zásobě, gramatice a zprávě věty.